Dovolená na Elbě
Milé květinky z českých luhů a hájů!
Nekonečná cesta do Elby nám započala obrovským autobusem s nepatrnými sedadly i nepatrným záchůdkem z hlavního města Čech do hlavního města Elby Portoferaio. Bylo mi špatně z cestování už po hodině kolébání se v busu a bez 2 l vody s dobromyslovými a zeměžlučovými kapkami (NK a 12K) bych to asi ani trochu nepřežila. Manžel se léčil tradičně alternativní medicínou = pivem. Na trajektu, když mě vyložili a po exhumaci rozhýbali, jsem se nastartovala, neprodleně přehřála a vzápětí připálila, protože jsem krmila z ruky racky nestravitelnými kukuřičnými křupkami, které jsem zakoupila naivně jako dietní – tedy jen navně, protože při pokusu dovnitř z toho vznikl nepolknutelný knedlík. Rackové to ale nevěděli a tak byli viditelně spokojeně chechtaví, což mě ke krmení motivovalo, ale než to všechno v tom hicu snědli, tak to chvíli trvalo. Jeden uchechtanec mě štípnul zobákem do té doby nekrvácející ruky, takže si to potom zobali jako blbé slepice ze země a já dávala po prošplíchnutí Dubovkami RK pro zastavení krvácení s výrazným hrdelním ÁÁÁÁÁ posléze protiinfekční obklad z dubovek za vydávání dalších emotivních tamo cizokrajných zvuků znamenajících výraznou nespokojenost. Na raccích chechtavých je zvláštní, že se chechtají toliko létajíce. Na zemi se nechechtají a jsou zcela bez úsměvu, vážní a vážně drzí.
Hojně se tamo ze mě řinoucí pot jsem si utírala do kapesníku a s ním i onu napatlanou drahocennou protisluneční krycí vrstvu se super50UV faktorem v podobě parafínupodobném maglajzu způsobujícího vyhození kapesníku, chvátajíce při tom do vychlazené čekárny na trajektální lodi. Manžel pilně fotil stovky snímků svým novým digitálním foťákem jako každý normální japonec, protože investoval i do 16G karty do něj a byl na to pyšen až tak, že nepřipustil komentáře. Moje komentáře! Například na téma „návod“, který se u nás čte, až když nechápeme, co se mohlo rozbít, že to nefunguje. Ale ono je to údajně ošetřeno automatikou i pro blbé a nepoučitelné, tedy pro nás. Respektive hlavně pro něj.
V cíli našeho putování kontinentem v Marina di Campo jsme se ubytovali v jakémsi kempu v místním karavanu, který sice v našem případě byl pro 4 lidi do šířky 60 cm nebo pro nás dva nadměrnější a ony 2 dvoupostele nám byly úžasně akorát přesně ten správný balzám na dopravní nervy. Pomazali jsme mé spáleniny od mořského sluníčka Řepíkovou směsí REK asi 10 minut a potom asi 20 minut Měsíčkovým olejem MO Lymfolejem přesně dle návodu DK pro podobnou příležitost, což se vyplatilo, protože to do rána dalšího dne to bylo zcela opraveno. Posiestili jsme si a pak nakoupili v místním hypermarketu potraviny a já uvařila Italský boršč s českými řízky, které zbyly po vyhození chleba, který cestu v teple autobusu v podstatě barevně ani odoricky nezvládl (pěkně se nám vybarvil, smraďoch (chleba, ne manžel, ten až později, avšak, co já bych si bez něj počala… no, ale to už bylo kdysi dávno, ale to už jsme probírali)). Potom jsme si unaveni zdřímli a najednou z ničehož nic bylo ráno. Venku pobíhala referenta vstávání a hlaholila, že „je den bílý a proto je potřeba vyskočit svěže, protože je zas ráno“. Manžela tato hláška viditelně potěšeně probrala, protože to vnímal spojitě jako jedno slovo. Postupně následovala lehká snídaně a posezení před karavanem s informačním servisem vůkol pobíhající placené osoby pro všechny organizované cestovatele, kam se kdo a proč chystá běhat po ostrově. Vydala jsem se tedy s doprovodem také v duchu spolusportovců vzpěračů (my, vzpěrači, trénujeme už jen tím, že vstaneme z postele a vzepřeme tahem či trhem svou nemalou nadváhu) na několikakilometrový pochod přes Marina Di Campo, kde jsem zakoupila slušivý klobouček o bezpečnostním antislunečním průměru asi 1 m alá Méchico, na sousední pláž. Chtěla jsem si koupit i rezervní plavky, ale vzhledem, že mám netuctovou figuru, bylo mi doporučeno si je nechat ušít. Vystačila jsem tedy z vlasti dovezeným vlastnoručním modelem velikosti XXXYZ. Na pláži jsem vešla do vody a plula jako spokojená velryba silně nadnášena teplou vodou sem a tam se vlníce a příjemně si funíce. Spokojenost jsem projevovala až do chvíle, kdy mě žahla do nohy medúza. Vzápětí jsem zcela hlasitě změnila názor. Jako tsunami jsem se vyřítila z vody pro dubovky, protože dědek kořenář říká, že bez dubovek nelze žít, a pročvachtaný obkládek se asi hodinu snažil, aby to přestalo pálit. Povedlo se. Nicméně ten šlinc potom stejně svrběl, ale na potření dubovkami fungoval spolehlivě. Potom jsem komentovala manželovo focení, protože se mi nezdálo vhodné fotit tolik polonahých žen v okolí, v jejichž tělesnu pilně kontrastuji v jejich prospěch. Manžel mě ve snaze uklidnit chtěl ukázat, co fotí, ale s překvapením zjistil asi po čtvrt hodině tápání, že paměťovou kartu mu tam pan prodavač sice ukázkově vložil, ale zřejmě zase vyndal, takže ji máme asi v krabici a krabici v Praze a Prahu kdesi v prdEUkdovíkde... Manžel to chvíli komentoval bez použití publikovatelných slov, načež jsme usoudili, že jsme dehydrováni a proto nadešel čas vyrazit na oběd a pivo. Jídelní lístek v italštině byl sice plný překvapení i pro slovník, ale všechno se dalo jíst. Zmrzlina ale byla božská! Bodejť by ne, italská. V hypermarketu měli všechno i tu paměť do foťáku měli. Odpoledne jsme zkusili jinou pláž, kde jsem se svým kloboučkem jak bedla jedlá byla viditelně za módní ikonu, protože všichni na mě s úsměvným zalíbením pohlíželi. Manžel to komentoval, že mexické sombréro na Elbě na krátkovlasé rozložité češce je velmi vzácný přírodní úkaz.
Další den jsme objeli Elbu autobusem po západním pobřeží do Marciana. A odtud lanovkou na místní velehoru Monte Capanne. Kabinka lanovky je z drátů ve tvaru pohárku na pivo, do kterého vás bez zastavení vhodí urostlá elbánka. Je sice konstruována (lanovka) pro dva lidi, tedy akorát pro jednu mě nebo pro jednu dávkovací elbánku. Cestou se houpaje na tenkém laně doporučuji se nedívat z hodně vysoka dolů, nebo tam zanecháte smazatelné stopy. Nahoře nás zase z lanovky vyndaval neurostlý elbánký pán tak šikovně, že jsem ho zašlápla. Když jsem ho s omluvami a poplácáním po tváři prudce vzkřísila, říkal téměř srozumitelně, že se mu to jednou za deset let docela často stává. A prchal vyděšeně v obavách o svůj život před další hrozbou kříšení, protože viděl, že se chystám mu pomoci umělým dýcháním a masáží srdce, protože jsem kdysi absolvovala kurz první pomoci.
Nahoře byl rozhled až neuvěřitelný. Na západě za mořem Korzika a na východě místní hory, jinak jen moře kolkolem. Z výletů po Elbě stálo za to ještě muzeum Napoleona v Laghetto Terranera, kde bydlel ne jako podle našeho dějepisu vězeň, ale jako normální občan, který ostrov mimořádně zvelebil silnicemi, kanalizací a školami, za což ho tam všichni uctívají. Také měl vilku pro svoji milenku ve velikosti přepočteno z běžného pražského bytu asi 200 + 20 + 15kk, takže je to na muzeum tak akorát. Náš dějepis viditelně dělá z Napoleona účelově něco jiného, než skutečně byl. Oddělil moc kleriků od řízení státu, dodal svobodu vyznání, volební právo, definována byla listina základních práv, zrušena privilegia šlechty a povoleno vyšší vzdělání všem. A také z čiré pilnosti přidal cenzůru, sprostá slova do projevů, promiskuitu, ovlivňování výsledků voleb. Napoleon vytvořil základ pro technickou revoluci a kapitalizmus. Takže tedy něco velmi dobrého a pokrokového, ale také nenávist většiny Evropy, kam všude vyvezl válku.
Elba byla samá pohoda s množstvím koupání včetně hematitové žhavé černé pláže a zeleným jezírkem nejasného původu poblíž, kam nikdo za plot nesměl, protože se tam údajně rozpouštějí plavci a ochránci přírody. Zbylí lidé a jezírkoví neplavci jsou zde vstřícní, nevtíraví a pohodoví. Lze na ně mluvit klidně česky a oni zase klidně odpovídají italsky. Na Elbu se jezdí za účelem obnovy nervů a zběsilí sportovci za účelem pobíhání po Elbě a všeliké loďkoplavby všude kolkolem.
Jezdili jsme po ostrově autobusy semo támo a byli jsme tak aktivní, že jsme se museli koupat v potu a všech možných typech pláží a tak jsme se tím unavili, že jsme večer vždy padli, jak naši legionáři za vlast a za nás a bylo do rána po nás. Příště pojedeme raději do Norska. Někdo říkal, že tam mají v létě v noci úžasných méně než 35°C. A tak plynuly dny bez paměťového efektu a než jsme se nadáli, byli jsme na cestě v Prahu. Naštěstí bylo cestou radostné sychravo a tak jsme dojeli vesele naplněni rétorikou zážitkové dovolené pro vybrané spoluobčany. A natěšeně se chystáme do dalšího nudného životního období mezi dovolenými, nemocnými, mocnými a mermomocnými.
Na závěr jsme si prohlíželi manželovy fotografie, které měly všechny trochu společný rys. Byly roztřesené bez ohledu na stabilizaci, protože konstruktér foťáku prostě na mého muže vibračně nemá. Tak to nesl statečně. Až do osvěžovny, kde s kamarády prováděli konzultace do ranních hodin. Ráno ho dovezl taxík a opřel o zvonek, protože nějak vyšel pod mým vlivem na dovolené z kondice a viditelně se do ní zpátky nevešel.
A takové jsou to hlavní poznatky z dovolené v cizině, že doma nejlíp.
B. Nový, www.dedekkorenar.cz, v.130923